Osrstění
Srst je hladká, s krátkou, hustou podsadou. Krycí srst je uzavřená, rovná, tvrdá a přiléhající, takže odolává dešti. Pod tělem a mezi končetinami je srst delší a u stehna zjemňuje tvar zádi. Na hlavě (včetně vnitřku ucha), na přední části končetin a na tlapkách je srst krátká. Podél krku je delší a hustší. Příliš dlouhá i příliš krátká srst je vadou. Průměrně má srst na těle být dlouhá 2,5 až 4 cm (asi 1 - 1,5 palce).
Barva srsti
Modrá - barva je modrá, modře skvrnitá, modře kropenatá, se znaky nebo bez znaků. Povolené znaky jsou černé, modré nebo pálené znaky na hlavě, nejlépe pravidelně rozmístěné. Na hrudních končetinách pálení do poloviny končetin, zasahující až na přední část hrudníku a hrdlo, s pálením na čelistech. Na pánevních končetinách pálení na vnitřní straně končetin, na vnitřní straně stehen, na přední straně končetin a kolen, a rozšiřuje se na vnější stranu končetin od hlezen po prsty. Pálená podsada je povolena, pokud neprosvítá modrou krycí srstí. Černé znaky na trupu jsou nežádoucí.
Červeně skvrnitá - zbarvení má zahrnovat dobře pravidelné červené skvrny po celém těle, včetně podsady (nikdy bílá či krémová), s nebo bez tmavších červených znaků na hlavě. Žádoucí jsou pravidelně rozmístěné znaky na hlavě. Červené znaky na trupu jsou povolené, ale ne žádoucí.
Celkový dojem
Silný, kompaktní, symetricky stavěný pracovní pes, se schopností a ochotou plnit svůj úkol, jakkoliv obtížný. Kombinace mohutnosti, síly, vyváženosti a dobré svalové kondice musí vytvářet dojem hbitosti, síly a vytrvalosti. Jakýkoliv sklon k tloušťce či vyhublosti je závažnou vadou.
Historie
Australský honácký pes je pojem, na který mohou být australané právem hrdí. Je to skutečná součást australské image. Vznik plemene souvisí s kolonizací Austrálie. První chovatelé dobytka v Austrálii, používali při své práci u stád, většinou psy dovezené z Anglie zvané Smithfield. Byl to větší černý pes s bílým límcem a dlouhou hrubou srstí.
Tito psy se postupem času ukázali jako nevhodní, přetěžovali je vysoké teploty, dlouhé vzdálenosti a obtížná australská krajina. Navíc tito psi pracovali hlasitě a přistupovali k dobytku zepředu, jak byli navyklí u krotkého anglického skotu, což často vedlo k poranění či zabití psa zdivočelým australským hovadem. Bylo proto brzy jasné, že pro přivedení těchto zdivočelých stád na vzdálený dobytkářský trh v Sydney, je zapotřebí vitálnějšího, odolnějšího a přizpůsobivějšího psa, který pracuje potichu, avšak důrazněji než smitfield. Chovatel dobytka Timmins z Badhurstu zpozoroval, že dingo neštěká a instinktivně při lovu postupuje tak, že nejprve sežene zvířata dohromady a útočí ze zadu. Rozhodl se proto křížit dinga se smithfieldem , vzniklí psi „Tinina Biters“ lépe odpovídali podmínkám australského prostředí a pracovali skutečně ze zadu a potichu. Po určité době se však ukázali jako svéhlaví a tvrdí při kousání. Po několika letech „Tinina Biters“ zcela vymizel. Další pokusy, např. křížení kolií s bulteriéry se ukázala také jako nevhodná, až roku 1840 křížil Thomas Hall Blue Merle Highland Collie s dingem, čímž opět získal tiché honácké psy, kteří byli známí pod názvem „Hall´s Heller´s“ (heeler v angličtině znamená patař, (odvozeno od to heel – kousat do pat, od stylu práce těchto psů, kteří usměrňují dobytek drobným kousáním štípáním do zadních nohou).
Tito psi, velmi podobni dingovi, znamenali velký pokrok ve srovnání se všemi ostatními tehdy v Austrálii používanými honáckými psy. Jiný majitel farmy, Georgie Elliot z Queenslandu, experimentoval také ve stejnou dobu s křížením blue merle kolií a dinga. Štěňata vzniklá křížením obou linií si koupili bratři Jack a Harry Batist z Cantenbury, kteří je křížili spolu s dalmatinem. Úmyslem bratrů Bagustových bylo pomocí tohoto spojení posílit vztah psů k lidem a koním, neboť dalmatik se používal k doprovodu kočích a kočárů. Požadovaná vlastnost byla skutečně u psů Bagustových skutečně silnější a usnadňovala spolupráci mezi honáky, koni a psy, a to výrazným způsobem. Na druhé straně došlo ke ztrátě části kvalit honáckých psů. Tento handicap byl odstraněn křížením s kelpiemi.
Povaha
Oddanost a ochranářské pudy honáckého psa jej činí ochotným strážcem honáka, jeho stáda a jeho majetku. Ačkoliv je přirozeně nedůvěřivý k cizím lidem, musí být dostatečně ovladatelný, zvláště ve výstavním kruhu.
| Sdílet: | Share on Facebook | Tweet | Share on Google+ |
|---|
