Dalmatin

Dalmatinski pas

Velikost plemene	Velká plemena
Délka života	12 - 14 let
Hmotnost pes	24 - 32 kg
Kohoutková výška pes	56-62 cm
Země původu	Chorvatsko
FCI Sekce	3 - Příbuzná plemena, bez pracovní zkoušky
Kohoutková výška fenka	54-60cm
Pobyt plemene	zahrada, byt
Využití plemene	Lovecká plemena

Fotogalerie

Popis
Příbuzná plemena
Doporučené produkty
Profily mazlíčků

Osrstění
Krátká, hladká, tvrdá a hustá srst na celém těle.

Barva srsti
Základní barva je čistě bílá. Černé tečky u černé varianty a tečky barvy jater u hnědé varianty.
Tečky mají být symetricky rozmístěné po celém těle, jasně okrouhlé a bez přechodů do bílé základní barvy. Velikost teček by měla být stejná, přičemž v průměru se velikost pohybuje mezi 2 - 3 cm. U hnědé varianty jsou tečky poněkud menší, v průměru asi 2 cm. Tečky na hlavě a na končetinách by měly být přiměřeně menší než na těle. Je žádoucí, aby tečkování bylo i na ocase, kde je také proporcionálně menší než po těle.
Stříkání na těle není žádoucí a mělo by být penalizováno. Tečky se nesmí slívat a tvořit větší skvrny. Skvrny a plotny jsou nežádoucí. Zvláštní pozornost je nutné věnovat tečkování na uších.

Celkový dojem
Mesocefální hlava, prismatická forma se svěšeným uchem. Tělo je pravoúhlé, silné, svalnaté a charakteristicky viditelně tečkované. Pohyb musí být elegantní. Pohlavní dimorfismus musí být zřetelný.

Historie
Dalmatin má dodnes nejasný původ, který prozatím spočívá jen na domněnkách. První známý obraz zobrazující zvířata, která by mohla být předci dnešních dalmatinů, se nachází v Capela della Spagnoli ve Florencii. Na obraze z doby kolem roku 1360 je zobrazen zápas bílých, černě tečkovaných psů používaných k lovu vlků. Název plemene pochází pravděpodobně od církevního bílého oděvu - dalmatiky, který spolu s černým talárem připomíná černou a bílou barvu plemene. Církevní kronika ze 14. století a také z roku 1719 s jistotou uvádí, že dalmatin má svůj původ ve Středozemí, v jižní části chorvatského pobřeží, Dalmácie, odkud pochází i jeho pojmenování. Dalmatini jsou vyobrazeni na oltářním obraze „Madona s Ježíšem a anděly“ v kostele „Gospa od andjela“ v obci Veli Losinj na ostrově Losinj v Chorvatsku, který pochází s let 1600-1630, a také na fresce v Zaostrogu v chorvatské Dalmácii. Vyplývá z toho, že původ dalmatinů je ve východním Středomoří, zejména v historické provincii Dalmácii. První popis dalmatinů byl nalezen v chorvatském biskupství Djakovo, a to v zápise biskupa P.Bakice z roku 1719, a také v zápise A.Keczkemetyho z roku 1737. Pes byl pojmenován latinským názvem „Canis Dalmaticus“ a jejich výška je popisována od 4-5 „Spithamusů“ (stará chorvatská míra). Thomas Pennant ve svém díle Werk „Synopsis of Quadrupeds“ z roku 1771 popisuje toto plemeno jako velmi samostatné a nazývá je „dalmatinem“, přičemž uvádí, že pochází z Dalmácie. Thomas Bewick popisuje v roce 1790 plemeno jako „dalmatin aneb kočárový pes“. První neoficiální standard sestavil v roce 1882 Angličan jménem Vero Shaw. Tento standard v roce 1890 převzal jako první oficiální standard nově založený klub v Anglii. První standard FCI byl vydán 7. dubna 1955 pod názvem „Dalmácký lovecký pes“.
Tuto teorii ovšem vyvrací dopis uveřejněný v květnu 1931 v britském týdeníku Sunday Times: "Můj nevlastní otec, pan Bozo Banac, předvedl v Jugoslávii dalmatiny, které koupil v Anglii v roce 1930. Do té doby nebylo v Dalmácii ani stopy po takto zbarvených psech. Koupil první dva psy a mým úkolem bylo nakoupit v Anglii další jedince k chovu."(Van Ivanivicz z Londýna). Teorie o původu dalmatina v Indii, dokladovaná projevy adaptace na horké podnebí, jako je krátká, bíle zbarvená srst jsou dle mého názoru mylné, dalmatin totiž nese veškeré morfologické znaky balkánských honičů a náleží tudíž k oněm starým plemenům loveckých psů, které se během několika staletí ve svém vzhledu téměř nezměnily. Jak ukazují vyobrazení starých mistrů v Německu, Francii, Španělsku a Itálii, byl znám v Evropě již v roce 1600. Například jedna z maleb, znázorňující ukončení třicetileté války (1618-1648), vyobrazuje v popředí typického dalmatina. Italský malíř Gastiglione zanechal po své smrti (1716) překrásnou malbu z lovu, na níž je namalován mladý lovec s dvěma typickými dalmatiny v dnešní jejich podobě. Fridrich Veliký (1712-1786) je jako dítě vymalován s dalmatinem výrazné kresby. Mnoho těchto honičů i ohařů vyskytujících se v Evropě mají hnědobíle či černobíle stříkané zbarvení. Cíleným výběrem a upevňováním požadovaných znaků, tak pravděpodobně vznikl černobíle, popř. hnědobíle tečkovaní psi. Tuto teorii potvrzuje i ten fakt, že se ještě dnes u dalmatinů vyskytují černé popř. hnědé plotny, které jsou však považovány za vadu. Stejné plotny se standardně vyskytují u mnoha honičů i ohařů. Atraktivní zbarvení dalmatina vedlo k popularizaci psa ve šlechtických kruzích a byl používán nejen jako módní doplněk, ale i jako platný strážce kočárů před loupeživými bandami evropských lesů. Z těchto důvodů byl tento pes nazýván,,Dalmátský kočárový pes", ve starší německé literatuře pak ,,Waagenhund". Ve stájích byl umístěn spolu s koňmi, kde lovil obtížné hlodavce a v případě požáru varoval svým zvonivým štěkotem.